jsem v temnotě a zlatý oltář hleděl na mne v ztrnulém klidu zeleným a modrým svitem umírajícího světla, jež barvitými okny klesalo na kostelní lavice. Jiskry vyprskovaly z červených skleněných lampiček.
Mdlá vůně vosku a kadidla.
Opru se v jedné lavici. Má krev je ku podivu tichou v této říši nehybnosti.
Život bez tepotu srdce naplňoval prostoru, — tajné, trpělivé čekání.
Stříbrné skřínky s reliquiemi ležely ve věčném spánku.
Teď!
Z daleké, daleké dáli dolehl sem dupot koňských podkov, dušeně, sotva mému sluchu vnímatelně; chtěl se přiblížiti a zmlkl.
Dušený úder, jako když se dvířka kočáru přiklapnou.
Šustot hedvábného šatu dospěl až ke mně a jemná, úzká ruka dámská dotkla se mého ramene.
„Prosím, prosím, pojďme tam za pilíř; je mi trapno, zde, v lavicích, mluviti o věcech, jež vám musím říci.“
Posvátné obrazy kol kolem staly se střízlivou jasností. Zmocnil se mne náhle den.
„Nevím věru, mistře Pernathe, jak vám mám děkovati, že za tak špatného počasí jste k vůli mně konal tu dlouhou, cestu.“
Zakoktal jsem několik banálních slov.
„— — Nevěděla jsem, kde bych byla jistější před špehováním a nebezpečím než zde. Sem, do dómu, nás jistě nikdo nepronásledoval.“
