kamenný most, plný soch svatých se sochou Jana Nepomuckého v čele.
Dole pěnil se proud plný nenávisti vůči základům.
Polo ve snu padl můj pohled na vydlabaný pískovec svaté Luitgardy s „mukami zatracených“ uvnitř: hustě ležel sníh na víčkách kajícníků a na okovech jejich prosebně zdvižených rukou.
Vešel jsem pod oblouk mostních věží a prošel jsem jím; míjel jsem zvolna paláce s vyřezávanými, pyšnými portály, na nichž lví hlavy kousaly do bronzových kruhů.
I zde všude sníh, sníh. Měkký, měkký, jako kožišina obrovského ledního medvěda.
Vysoká, pyšná okna a římsy, lesknoucí se a zamrzlé dívají se lhostejně vzhůru k oblakům.
Divil jsem se, že byla oblaka plna tažného ptactva.
Když jsem po nesčetných granitových schodech na Hradčany stoupal, z nichž každý byl široký, jako jsou čtyři lidská těla dlouhá, tu klesalo město s jeho střechami a lomenicemi krok za krokem před mými smysly.
Už vkrádalo se přítmí mezi řadu domů, když jsem vstoupil na ono opuštěné misto, uprostřed něhož se tyčí dóm k trůnu andělů.
Šlépěje, na hranách se škraloupem ledu, vedly k postrannímu vchodu.
Odkudsi ze vzdáleného obydlí zněly tiché, ztracené tóny harmonia do večerního ticha. Jako slzy těžkomyslností padaly do této opuštěné končiny.
Když jsem vešel do chrámu, zaslechl jsem za sebou vzdech polštářku, umístěného nahoře na dveřích chrámových k zmírnění úderu; pak stál
