a údery mého srdce bily hmatatelnou hodinu přítomnosti.
Zděšeně jsem sebou trhl: zdaž jsem neprosnil určenou chvíli?
Pohlédl jsem na hodiny: zaplať Bůh, teprve půl páté.
Šel jsem vedle do své ložnice, vzal jsem si klobouk a plášť a kráčel jsem dolů. Co mi teď bylo po šustění tmavých koutků, po zlomyslných, úzkoprsých, mrzutých pochybnostech, jež vždy z koutů těch vyvstávaly, jako by říci chtěly:
„My tě nepustíme, ty’s náš, nechceme, aby ses radoval; to by tak bylo — radost v tomto domě!“
Jemný, otrávený prach, jenž mne jindy na chodbách a na rozích svou rdousivou rukou napadal, dnes ustoupil před živým dechem mých úst.
Okamžik zůstal jsem státi před Hillelovými dveřmi.
Měl-li jsem vejíti?
Tajná jakási plachost mne od zaklepání zdržela.
Mně bylo zcela jinak dnes — tak, jako bych k němu ani nesměl. A už mne tlačila ruka života ku předu, po schodech dolů.
Ulice byla pod bílým příkrovem sněhu.
Myslím, že mne mnozí lidé pozdravovali, nevím však, zdali jsem jim děkoval. Stále a stále sahal jsem si na hruď, mám-li tam ještě onen dopis.
Z onoho místa vycházelo teplo.
Kráčel jsem oblouky kvádrového loubí na Staroměstském náměstí kolem kovové kašny, jejíž barokové mříženi bylo plno rampouchů, šel jsem přes
