mnívá, že je pronásledován netvorem, jehož hoření ret je rozpoltěn, jako zaječí pysk — Aaronem Wassertrumem!
Vím, jak je Dr. Savioli zmužilý; tím děsivěji — dovedete si to představiti? — působí na mne, vidím-li ho teď ochromena v nebezpečí, jež sama cítím jen co hrůzné, blízké strašidlo.
Řekněte, že jsem zbabělou, že se mám veřejně přiznati k své lásce, že mám vše odhoditi, mám-li ho opravdu tak ráda: vše, bohatství, čest, vážnost a tak dále, ale,“ — křičela teď opravdu, že se to až o chor odráželo — „já nemohu. Mám dítě, svou milou, rusou, malou holčičku. Nemohu přece své dítě vydati! Myslíte, že by mi ji můj manžel ponechal?! Mistře Pernathe, prosím vás, vezměte tohleto,“ otevřela v šílenosti kabelku, jež byla plna drahokamů a šňůr s perlami, „a dejte to tomu zločinci; já vím, že je chtivý peněz, ať si vezme vše, co mi patří, jen ať mi nechá mé dítě. — Viďte, že bude mlčeti? — Mluvte přece, pro Krista Ježíše, řekněte jediné slovo, že mi chcete pomoci!“
Jen s největší námahou se mi podařilo pološílenou ženu do té míry upokojiti, že usedla do jedné z lavic. Mluvil jsem k ní, co mi slina na jazyk přinesla, zmatené věty bez ladu a skladu.
Při tom vířily mi mozkem myšlenky, takže jsem sám sotva chápal, co má ústa mluvila, — myšlenky fantastického druhu, jež se zhroutily, sotva že byly zrozeny.
Bez ducha tkvěl můj zrak na pomalované soše mnicha v jednom z chrámových výstupků.
Mluvil jsem a mluvil.
Pojednou se změnily rysy sochy; z kutny byl
