Na okamžik oddal se přemýšlení, a pak pro sebe prohodil hebrejskou větu: „Lischuosècho Kivisi Adošem.“
Na to pronikl jeho hlas opět jasně k mému sluchu:
„Tys ke mně přišel v hlubokém spánku a já tě učinil bdělým. V žalmu Davidově stojí:
‚Tu jsem si sám řekl: teď začnu: pravice boží to jest, jež tuto změnu způsobila.‘
Povstanou-li lidé se svých lůžek, tu si myslí, že se sebe setřásli spánek a nevědí, že padli za obět svým smyslům a že se stali kořistí spánku ještě hlubšího, než byl onen, jemuž právě unikli.
Existuje jediné pravé bdění a to jest to, jemuž se teď ty blížíš. Mluv lidem o tom a řeknou, že jsi nemocen, ježto ti nemohou rozuměti. Proto je bezúčelno a kruto jim o tom mluviti.
‚Plují dále, jako proud, a jsou jako spánek — jak travka, jež brzo uvadne, a s večerem požata uschne.‘
„Kdo byl onen cizinec, jenž mne navštívil v mém pokojíku a přinesl mi knihu ‚Ibbur‘? Viděl-li jsem ho ve snu, či v bdění?“ chtěl jsem se ptáti, než Hillel odpověděl mi ještě než jsem mohl svou myšlenku odíti slovy: „Předpokládej, že muž, jenž k tobě přišel a jejž ty nazýváš Golemem, znamená probuzení mrtvého nejvnitřnějším duševním životem. Každá věc na zemi není nic jiného, než věčný symbol oblečený v prach!
Jak myslíš zrakem? Každou formu, kterou vidíš, myslíš si zrakem. Vše, co k formě dospělo, bylo dříve vidinou.“
