Cítil jsem, jak se pojmy až dosud v mém mozku pevně kotvící pojednou utrhly a jako loď bez kormidla hnány byly na moře bez břehů.
Klidně pokračoval Hillel:
„Kdo je probuzen, nemůže už umříti. Spánek a smrt jsou totožny.“
„— — — nemůže už umříti?“ — tupá bolest se mne zmocnila.
„Dvě stezky běží vedle sebe: cesta života a cesta smrti. Tys vzal knihu Ibbur a četl v ní. Tvá duše obtěžkala duchem života,“ slyšel jsem ho mluviti.
„Hillele, Hillele, dej, ať jdu cestou, po níž kráčejí všichni lidé, po cestě smrti!“ křičelo vše divoce ve mně.
Obličej Schemajah Hillela ztrnul vážně.
„Lidé nekráčejí žádnou cestou, ani života, ani smrti. Oni jsou hnáni, jako plevy v bouři.
V talmudu stojí: Dříve než Bůh stvořil svět, podržel bytostem zrcadlo před tváří. V něm spatřily pak duševní útrapy vezdejšího života a blaženosti, jež mu pak následuje. Tu jedni vzali na sebe útrapy. Druzí však se vzpírali a ty vyškrtl Bůh z knihy živých. Ty však jdeš cestou a nastoupil jsi ji ze svobodné vůle, — třeba že o tom teď už sám nevíš: Ty jsi povolán tebou samým. Netrap se: povlovně, dostaví-li se vědění, přijdou i vzpomínky. Vědění a vzpomínky je jedno a totéž.“
Přátelský, takřka laskavý tón, jímž vyzněla Hillelova řeč, vrátil mi opět klid, a já se cítil v bezpečí, jako nemocné dítě, jež ví, že je u něho otec.
Vzhlédl jsem a viděl, že pojednou bylo v pokoji mnoho postav, jež nás v kruhu obklopily: některé
