„Přišel jsi o několik minut dříve,“ začal po chvíli, „než jsem předpokládal; jinak bych byl měl už světla zažehnuta.“
Ukázal na oba svícny, přikročil pak k nosítkám a upřel — jak se mi zdálo — své tmavé, hluboce ležící oči na někoho, jenž mi stál nebo klečel v hlavách, jejž jsem však nemohl viděti. Při tom pohyboval rty a pronesl beze zvuku nějakou větu.
Rázem pustily neviditelné prsty můj jazyk a ztrnulost mne opustila. Vzpřímil jsem se a ohlédl se: mimo mne a Hillela nebylo nikoho v pokoji!
Jeho „ty“ a poznámka, že mne očekával, platily tedy mně?! .
A co bylo nejpodivnější ze všeho: necítil jsem nad tím nejmenšího podivení!
Hillel uhádl patrně mé myšlenky, neboť se přátelsky usmál, přičemž mi pomohl vstáti s nosítek; na to mi ukázal na jednu z židlí a řekl:
„Není při tom také nic podivného. Děsivě působí jen strašidelné věci — Kišuf — na člověku; život škrábe a pálí jako žíněný plášť, ale sluneční paprsky duševního světa jsou mírné a zahřívající.“
Mlčel jsem, ježto mi nic nenapadlo, co bych měl odpověděti. Zdálo se, že ani žádné odpovědi neočekával. Posadil se naproti mně, a pokračoval pak klidně:
„I stříbrné zrcadlo, kdyby mělo cit, cítilo by bolest jen při hlazení. Když pak už by bylo hladké a lesklé, tu by v sobě obráželo obraz všeho, bez rozčilení i bez bolesti.“
„Dobře je člověku,“ dodal ještě tiše, „jenž může o sobě říci: Já jsem uhlazen.“
