slyšel, že Cvak vypravoval, že se mi stal úraz a že teď přicházejí prositi o první pomoc, aby mne zas přivedli k vědomí.
Stále ještě nemohl jsem pohnouti údy a neviditelné prsty držely můj jazyk; ale má mysl byla pevnou a jistou, a pocit hrůzy mne opustil. Věděl jsem přesně, kde jsem byl, a co se se mnou dálo, a nezdálo se mi ani podivným, že mne nesli nahoru jako mrtvolu, i s nosítky, do pokoje Schemajah Hillela a že mne pak zanechali — o samotě.
Klidná, přirozená spokojenost mne naplňovala, jakou cítíváme, vracíme-li se z dlouhé cesty domů.
V pokoji bylo temno a okenní rámy v zkřížené podobě rýsovaly se v splývavých obrysech od mdle vyzařujících výparů, jež sem z ulice prosvitovaly.
Všechno se mi zdálo přirozeným a nedivil jsem se ani tomu, že Hillel sem vešel s židovským sedmiplamenným šábesovým svícnem, ani tomu, že mi klidně přál „dobrého večera“, jako někomu, jehož příchod očekával.
Teď najednou mi při něm bylo velice nápadným, nač jsem po celou dobu nepřišel, kterou jsem v tomto domě bydlel, ač jsme se často tři- až čtyřikráte v týdnu na schodech potkávali. Teď, kdy semtam po pokoji chodil, na nízké skříni si různé předměty shledával a konečně svícnem ještě jeden, také sedmiramenný, rozsvítil, teď mi to bylo pojednou nápadným.
Totiž: souměrnost života a údů a úzký, jemný rys tváře s ušlechtilou klenbou čela.
Jak jsem teď při záři svíček viděl, nebyl asi starší mne, totiž nejvýše 45 let.
