zůstane státi s obličejem bílým a zděšením znetvořeným.
V mé vzpomínce vynoří se obraz, jenž hned zas zaniká: jak Prokop, skloněn jsa nad stokou, poslouchá do hlubiny a jak z podzemí zní sem výkřik smrtelné úzkosti.
Chci volati a nemohu. Studené prsty sahají mi do úst a ohýbají mi jazyk dolů k předním zubům, že mi to vyplňuje podnebí, jako chuchvalec a já nemohu pronésti slova.
Nemohu viděti těch prstů, vím, že jsou neviditelny a přece je cítím, co něco tělesného.
A v mém vědomí je jasno: ony patří k strašidelné ruce, jež mi v mém pokojíku v Hampejzské ulici podala knihu „Ibbur“.
„Vodu! Vodu!“ křičí Cvak vedle mne.
Drží mi hlavu a svítí mi svíčkou do zřítelnic.
„Do jeho bytu dopraviti — zavolati lékaře — archivář Hillel se vyzná v podobných věcech — zanésti k němu,“ radí se polohlasem.
Pak ležím ztuhle, jako mrtvola na nosítkách a Prokop a Vrieslander mne vynášejí ven.
Bdělý.
Cvak vyběhl před námi na schody a já jsem slyšel, jak Miriam, dcera archiváře Hillela, se ho úzkostně vyptávala a jak ji Cvak hleděl upokojiti.
Nenamáhal jsem se nikterak poslouchati, co spolu mluví a spíše jsem jen odhadl, než abych byl slova
