Ona klesá opilostí a má zavřené oči. Velký nádherný klobouk sedí jí křivo na hlavě. Na sobě nemá nic, než dlouhé růžové punčochy a — pánský frak na nahém těle.
Znamení a hudba vpadne šíleně: — — — Rititit! — Rititit! — — — a odplaví chroptivý výkřik, jejž vyrazil hluchoněmý Jaromír u zdi, poznav Rosinu.
Chceme jíti.
Cvak volá sklepnici.
Pekelný rámus zahluší jeho slova.
Scény přede mnou jsou fantastické jako opojení opiem.
Rytmistr drží polonahou Rosinu v náručí a točí se s ní zvolna do taktu.
Dav udělal uctivě místo.
Nato v lavicích šumí:
„Lojzíček! Lojzíček!“
Krky se natahují a k tančícímu párku přidruží se druhý, ještě podivnější.
Žensky vyhlížející výrostek v růžovém triku, s dlouhými, rusými vlasy až na ramena, s tvářemi a rty nalíčenými jako nevěstka, s očima sklopenýma, v koketní rozpačitosti — visí blaženě na prsou knížete Athenstädta.
Sladký valčík proudí z harfy.
Divoký hnus svírá mi hrdlo.
Můj pohled pln úzkosti hledá dveře: komisař stojí tam odvrácen, aby nic neviděl a šeptá si rychle se strážníkem, jenž něco zastrkuje. Řinčí to jako pouta.
Oba pátrají přes sál po zďobaném Lojzovi, jenž chvíli snaží se ukrýti, ale pak — ochromen —
