Stránka:MEYRINK, Gustav - Golem.djvu/75

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

Ona klesá opilostí a má zavřené oči. Velký nádherný klobouk sedí jí křivo na hlavě. Na sobě nemá nic, než dlouhé růžové punčochy a — pánský frak na nahém těle.

Znamení a hudba vpadne šíleně: — — — Rititit! — Rititit! — — — a odplaví chroptivý výkřik, jejž vyrazil hluchoněmý Jaromír u zdi, poznav Rosinu.

Chceme jíti.

Cvak volá sklepnici.

Pekelný rámus zahluší jeho slova.

Scény přede mnou jsou fantastické jako opojení opiem.

Rytmistr drží polonahou Rosinu v náručí a točí se s ní zvolna do taktu.

Dav udělal uctivě místo.

Nato v lavicích šumí:

„Lojzíček! Lojzíček!“

Krky se natahují a k tančícímu párku přidruží se druhý, ještě podivnější.

Žensky vyhlížející výrostek v růžovém triku, s dlouhými, rusými vlasy až na ramena, s tvářemi a rty nalíčenými jako nevěstka, s očima sklopenýma, v koketní rozpačitosti — visí blaženě na prsou knížete Athenstädta.

Sladký valčík proudí z harfy.

Divoký hnus svírá mi hrdlo.

Můj pohled pln úzkosti hledá dveře: komisař stojí tam odvrácen, aby nic neviděl a šeptá si rychle se strážníkem, jenž něco zastrkuje. Řinčí to jako pouta.

Oba pátrají přes sál po zďobaném Lojzovi, jenž chvíli snaží se ukrýti, ale pak — ochromen —