„Tak vyhlížejí rytířské postavy, jež leží se skříženýma rukama na kamenných rakvích v gotických chrámech,“ šeptal malíř Vrieslander, s pohledem na šlechtice.
Tu konečně šlechtic přerušil mlčení:
„Eh — hm!“ — — — a napodobí hlas hostinského: „Jejej, jejej, to sou k nám hosti! Koukejme, koukejme!“
Hlučný řehot vybuchne v místnosti, že až sklenice zvoní; tuláci drží si břich smíchem. Láhev letí na zeď a rozbíjí se.
Hranatý hostinský mečí a vysvětluje nám úctyplně: „Jeho Jasnost Excellence kníže Ferri Athenstädt.“
Kníže podal úředníkovi svou visitku. Ubožák ji vzal, salutoval zas a zas a srazil paty.
A opět bylo ticho, dav bez dechu poslouchal, co se bude díti dále.
Šlechtic pokračoval:
„Dámy a pánové, jež zde — eh — vidíte shromážděny, jsou — eh — moji milí hosté.“
Jeho Jasnost ukazuje nedbalým pohybem na veškeru sebranku.
„Přejete si snad býti jim — eh — představen, pane komisaři?“
Komisař s vynuceným úsměvem odpovídá záporně, koktá v rozpacích cosi o „trapné povinnosti“ a vzchopuje se konečně k slovům:
„Vidím, že je tu všechno v naprosté slušnosti…“
To vlije život dragonskému rytmistrovi: běží do pozadí estrády k dámskému klobouku s pštrosími péry a táhne do sálu v náručí — Rosinu, jsa provázen huronským jásotem mladých šlechticů.
