„Tady se tedy tancuje? Přes zákaz? Zavru tu špelunku. Vy, hostinský, jdete se mnou. A co zde je, marš na strážnici!“
Znělo to jako povel.
Hranatý muž neodpovídal, ale tvář jeho se dál poťouchle šklebila.
Jen se zdálo, že to šklebení nějak ztuhlo.
Harmonika se zajíkla a dál už jen piští.
I harmonika, zdá se, stáhla ohon.
Obličeje jsou teď všechny viditelny jen v profilu: zírají v očekávání na estrádu.
A tu přichází shora vznešená, černá postava, jde nedbale po stupních a kráčí přímo ke komisaři.
Oči strážníkovy visí utkvěle na černých lakýrkách, jež se sem zvolna blíží.
Kavalír zůstal státi na krok před policejním úředníkem a znuděně prohlíží si ho od hlavy k patě a od paty k hlavě.
Ostatní mladí šlechtici nahoře na estrádě nahnuli se přes brlení a zakrývají smích šedivými, hedvábnými šátky.
Dragonský rytmistr vsadí si zlatou minci do oka a vyplivne uhaslý zbytek cigarety do vlasů děvčeti, jež se pod nim opírá.
Policejní komisař změnil barvu a dívá se ztrnule ve své rozpačitosti na perlu v aristokratově náprsence.
Lhostejný, bezlesklý pohled tohoto oholeného, nepohnutého obličeje s orlím nosem je mu nesnesitelný.
Přivádí ho z klidu. Drtí ho.
Hluboké ticho v místnosti je stále mučivější.
