Nemůže-li se některý z trhanů vykázati, že patří k ‚batalionu‘, tu zase polévku vtáhne do stříkačky.
A od tohoto stolu obletěla tato zvyklost co vtip celý svět!“
Dojem vřavy v místnosti probudil mne z mé lethargie. Poslední věty, jež pronesl Cvak, přeletěly mým vědomím. Viděl jsem ještě, jak rukama znázorňoval, kterak sklepnice stříkačkou polévku vystříkla a zase ji do stříkačky vtáhla, ale pak už letěly obrazy, jež se kolem nás rozvinuly, tak rychle a tak automaticky a přece s tak strašidelnou jasností před mým zrakem, že jsem chvílemi na sebe zcela zapomenul a domníval se, že jsem kolečkem v jakýchsi živých hodinách.
Místnost se stala jedinou změtí lidí. Nahoře na estradě: tucet pánů v černých fracích. Bílé manšety, lesknoucí se prsteny. Dragonská uniforma s odznaky rytmistra. V pozadí dámský klobouk s pštrosími péry lososí barvy.
Skrze tyče brlení díval se nahoru Lojzův zkřivený obličej. Viděl jsem: mohl se sotva udržeti na nohou. I Jaromír zde byl — a díval se neustále vzhůru, opíraje se zády k poboční stěně, jako by ho tam tlačila nějaká neviditelná ruka.
Postavy přestaly naráz tancovati. Hostinský jim asi něco vykřikl, co je vystrašilo. Hudba ještě hrála, ale tiše. Netroufala si už. Chvěla se: to bylo zřetelně cítiti. A přece tkvěl výraz poťouchlé, divé radosti v tváři hostinského.
— — — Ve dveřích z ulice stanul pojednou policejni komisař v uniformě. Roztáhl ruce, aby nikdo neproklouzl. Za ním stál strážník.
