se stala jeho milou nevěstou, tu mu po každé vypověděl hlas službu a on klesl plačky na stůl.
A tu se nezřídka stalo, že některá z tulaček stydlivě a tajně, aby to nikdo neviděl, vtiskla mu do ruky polosvadlou květinu.
Z diváků nehnul se dlouho nikdo. K pláči jsou tito lidé příliš tvrdí; přece však sklopili zrak a rozpačitě lomili prsty.
Jednoho dne byl Dr. Hulbert nalezen mrtev na lavičce u Vltavy. Zdá se mi, že zmrzl.
Vidím ještě před sebou jeho pohřeb. ‚Batalion‘ napial všechny síly, aby byl pohřeb co nejdůstojnější.
„Napřed šel pedel university v červeném ornátu: v ruce držel purpurový polštář se zlatým řetězem na něm a za pohřebním vozem v nepřehledné řadě — celý ‚batalion‘, bosí, špinaví, rozedraní, roztrhaní. Jeden z nich prodal poslední, co na sobě měl a šel teď, maje tělo, nohy a ruce ovinuty a ovázány starými novinami.
Tak mu prokázali poslední poctu.
Na jeho hrobě, na hřbitově, je bílý kámen a v tom jsou vytesány tři figury: Spasitel na kříži mezi dvěma lotry. Neznámým věnovaný. Říkalo se, že náhrobek dala zříditi Hulbertova paní.
V závěti slavného právníka však byl legát, dle něhož dostane každý člen ‚batalionu‘ v poledne u ‚Lojzíčka‘ zdarma polévku; proto visí u každého stolu na řetízku lžíce a vydlabané prohlubeniny v stolech jsou talíře.
Ve dvanáct hodin přijde sklepnice s obrovskou stříkačkou a tou naplní prohlubeniny polévkou.
