večnou po celé zemi. Že by muž jeho rázu, jehož vlasy už začínaly běleti, a jejž dosud nikdo neslyšel mluviti o něčem jiném než o právech, že by takový muž byl přístupen i něžným citům srdce, tomu by byl nikdo nevěřil. A přece v tak uzavřených srdcích plane často touha nejžhavěji.
Toho dne, kdy Dr. Hulbert dosáhl cíle, jenž se mu už za studentských let zdál nejvyšší metou, když ho totiž Jeho Veličenstvo císař pán z Vídně jmenoval rektorem magnifikem pražské university, toho dne se rozneslo od úst k ústům, že se zasnoubil s mladou, překrásnou slečnou z chudé sice, ale šlechtické rodiny.
A skutečně se zdálo, že se tehdy k Dru Hulbertovi nastěhovalo štěstí. Třeba že jeho manželství zůstalo bezdětným, přece jen nosil svou mladou choť na rukou, a vyplniti každé přání, jež jí už s očí vyčetl, zdálo se mu nejvyšší radostí.
Ale při veškerém svém štěstí nezapomněl trpících, jako by to byl mnohý na jeho místě jistě učinil.
‚Mně Bůh vyplnil mou tužbu,‘ říkával prý, ‚on proměnil v skutečnost mé sny, jež od dětství mi zářily a zdály se nedosažitelnými: on dal mi za manželku nejmilejší bytost, jakou kdy země nosila. A proto chci, aby odlesk tohoto štěstí, pokud je to v mé skrovné moci, padal i na jiné.‘
A tak se mezi jiným ujal i chudého studenta, jako by byl vlastním jeho synem. Věděl patrně dobře, jak by jemu samému takové dobrodiní bylo blaze na ducha i tělo působilo, kdyby ho jím byl někdo obdařil v jeho strastiplném mládí.
Na světě však mnohý čin, jenž se nám zdá krásným a šlechetným, mívá bohužel nejžalostnější
