Přeslechl jsem první slova, jimiž Cvak začal své vyprávění. Vím je tolik, že mi bylo, jako bych se zvolna vykrvácel. Bylo mi stále chladněji a ztrnuleji, jako před chvíli, kdy jsem co dřevěná tvář ležel Vrieslanderovi v klíně.
Pak už jsem byl uprostřed vyprávění cize obklopen, jako neživým kusem z nějaké čítanky.
Cvak začal:
„Vyprávění o právníku Dru Hulbertovi a jeho batalionu.[1]
— — — No, co vám tedy mám říci: Obličej měl plný bradavic a křivé nohy, jako jezevčík. Už jako hoch neznal nic než studium. Suché, nervy rozrušující studium. Z toho, co si trpce vydělal hodinami, musel ještě podporovati svou nemocnou matku.
Jak vyhlížejí zelené louky a křoviny, pahorky plné květin a lesy, dozvěděl se — myslím — jenom z knih. A jak málo slunečních paprsků proniká do černých ulic pražských, víte nejlépe sami.
Doktorát složil s vyznamenáním; to bylo vlastně přirozené.
Nuže a svým časem stal se slovutným právníkem. Tak slavným, že všichni — soudci i staří advokáti — chodili k němu na poradu, kdykoliv si v něčem nevěděli rady.
Při tom žil jako žebrák v podkrovní komůrce, jejíž okna vedla do Týnského dvora.
Tak míjela léta a pověst Dra Hulberta co zářivého světla ve vědě právnické stala se pomalu příslo-
- ↑ Je tu míněn kdysi proslulý právník, advokát Dr. Uher, jehož tragický osud zvířil kdysi pražskou veřejnost. Dramaticky upravil tuto historku před léty Leopold Šmíd p. t. „Batalion“. Překl.
