Stránka:MEYRINK, Gustav - Golem.djvu/66

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

„Roote, blaue Steern“ — — — — stále dutěji a fanatičtěji znělo štěkání starcovo.

Pojednou byla melodie zmatenější a přecházela zvolna v rhytmus českého „šlapáku“ — šoupavého tance — při němž párky tiskly k sobě silně zpocené tváře.

„Tak je to dobře! Bravo! Hej ty! Chytej, hep, hep!“ volal z estrady štíhlý, mladý kavalír ve fraku, s monoklem na oku, sáhl do kapsy u vesty a hodil směrem k harfenistovi stříbrňák. Peníz však nedosáhl svého cíle: viděl jsem ještě, jak se zaleskl nad tančící změtí; pak náhle zmizel. Tulák jakýsi (jehož tvář byla mi tak známou; myslím, že to byl týž, jenž onehdy za lijáku stál vedle Charouska) — vytáhl svou ruku ze záňadří tanečnice, kde ji až posud tvrdošíjně držel — pohyb do vzduchu s opičí zručností, aniž jediný takt taneční vynechal a peníz byl chycen. Ani sval nepohnul se v tváři mladíkově, jen dva, tři párky poblíž jsoucí tiše se šklebily.

„Dle zručnosti soudě, je to jeden z ‚batalionu‘,“ řekl Cvak se smíchem.

„Mistr Pernath jistě ještě neslyšel nic o ‚batalionu‘,“ — vpadl mu Vrislander nápadně chvatně do řeči a zamrkal tajně na loutkáře, abych toho nepozoroval.

Rozuměl jsem tomu: bylo to jako před chvílí u mne, v pokoji. Považovali mne za nemocného. Chtěli mne rozveseliti. A Cvak měl něco vyprávěti. Cokoliv.

A jak se na mne staroch soucitně podíval: stouplo mi horko ze srdce do očí. Kdyby byl věděl, jakou bolest mi způsobila jeho soustrast!