jistou methodu; řekl bych, že jsme jeho nemoc s mnohou námahou zazdili, zrovna jako bývá tu tam nějaké nešťastné místo zazděno, ježto se k němu pojí smutné upomínky.“
Cvakova slova dorážela na mne jako porážeč na jatkách na bezbranné dobytče, a svírala mi srdce drsnýma, krutýma rukama.
Od jakživa hlodala ve mně nejasná bolest, — tušení, že mi bylo něco vzato, a že jsem ve svém životě dlouhou jednu trať kráčel nad propastí zrovna jako náměsíčník. Ale nikdy se mi nepodařilo objeviti pravou příčinu.
Teď leželo rozluštění této hádanky přede mnou a pálilo mne nesnesitelně jako obnažená rána.
Má chorobná nechuť oddávati se vzpomínkám na minulé události, — pak onen zvláštní sen čas od času stále se opakující, že jsem uzavřen v domě s celou řadou mně nepřístupných pokojů, — znepokojující selhávání mé paměti ve věcech, jež se dotýkaly mé minulosti, — to vše nalezlo pojednou hrozné vysvětlení: Byl jsem šílený a k mému vyléčení použili hypnosy, „zazdili“ onen „pokoj“, jenž tvořil přechod k oněm komnatám mého mozku; a tím učinili ze mne člověka bez domova uprostřed obklopujícího mne života.
A žádná naděje znovuzískati ztracené vzpomínky!
Vzpružiny mého myšlení a jednání jsou skryty v jiné, zapomenuté existenci, to jsem chápal, a nikdy jich nebudu moci poznati: jsem zavátá květina, zrno, jež klíčí z cizího kořene.
I kdyby se mi podařilo dostati se do onoho „zazděného pokoje“ — zdaž bych nutně nepadl
