opět za oběť oněm strašidlům, jež už tehdy mne měla ve své moci?
Ona historka o Golemovi, kterou zde Cvak před hodinou vyprávěl, táhla mi myslí a pojednou poznal jsem obrovskou, tajemnou souvislost mezi báchorkovou komnatou bez přístupu, v níž prý onen Neznámý bydlí, a svým významným snem.
Ano! i v mém případu by se „lano přetrhlo“, kdybych se chtěl pokusiti nahlédnouti zamřížovaným oknem do svého nitra.
Tato podivná souvislost byla mi stále jasnější a pro mne měla cosi nevylíčitelně děsivého.
Cítil jsem: zde jsou věci — nepochopitelné — přikovány k sobě a letí vedle sebe jako dva slepí koňové, kteří nevědí, kam je cesta vede.
Tak i v ghettu: pokoj, místnost, jejíž vchod nikdo nemůže najíti, — stínovitá bytost, jež v ní bydlí, a jen občas ulicemi vrávorá, aby zanášela mezi lidi hrůzu a děs!
Stále ještě vyřezával Vrieslander hlavu loutky a dřevo vrzalo pod střenkou nože.
Tento zvuk mne zrovna až bolel; zadíval jsem se tam, bude-li už brzo konec.
Když se ta hlava v rukou malířových sem a tam otáčela, zdálo se mi, že má plné vědomí a že pátrá od kouta do kouta. Pak spočinuly její zraky dlouze na mně jsouce uspokojeny, že mne konečně nalezly.
I já jsem už nemohl odvrátiti svého zraku a ztrnule jsem zíral na tu dřevěnou tvář.
Jednu chvíli se zdálo, že malířův nůž váhá, že něco hledá, ale pak rozhodně vyřízl jistou linii a rysy dřevěné hlavičky nabyly pojednou děsivé živosti.
