Nedal jsem však žádné odpovědi — tak úplně jsem ztratil vůli pohnouti se, že mi ani nenapadlo, otevříti ústa.
Myslil jsem si, že spím, tak kamenným byl můj vnitřní klid, jenž se mne zmocnil. Musel jsem neustále hleděti na Vrieslanderův lesknoucí se nůž, jenž bez únavy uštipoval z kusu dřeva malé třísky, musel jsem tam hleděti, jen abych nabyl jistoty, že bdím.
Ve velké dálce zněl Cvakův hlas a vyprávěl mi opět všelijaké obdivuhodné historky o loutkách a přehnané báchorky, jež si k svým loutkářským hrám vymýšlel.
I o Dru Saviolovi se mluvilo a o té vznešené dámě, manželce jakéhosi šlechtice, jež přicházívá k Saviolovi na návštěvu do onoho zastrčeného atelieru.
A zase jsem v duchu viděl posměšnou, triumfující tvář Aarona Wassertruma.
Přemítal jsem, neměl-li bych Cvakovi sděliti, co co se tehdy událo, — pak jsem se rozhodl, že to nestojí za to a že je to bezvýznamné. I to jsem věděl, že kdybych teď učinil pokus mluviti, vypověděla by mi má vůle službu.
Pojednou zadívali se všichni tři u stolu pozorně na mne a Prokop řekl zcela hlasitě: „Usnul,“ tak hlasitě, že to znělo skoro jako otázka.
Mluvili dále dušeným hlasem a já poznal, že mluvili o mně.
Vrieslanderův nůž tancoval sem a tam, zachycoval záři lampy a pálil mne svým zrcadelným leskem do oči.
