pokud vím, žil zde poloblbý muž, jenž v noci chodil z hospody do hospody a za pár krejcarů vystřihoval hostům silhouety z černého papíru. Když ho hosté opili, tu upadl v nevýslovnou trudnomyslnost, a vystřihoval v slzách a štkání bez ustání stále týž ostrý dívčí profil a to tak dlouho, až vypotřeboval celou svou zásobu papíru.
Zapomněl jsem už mnoho, ale tolik ještě vím, že se vyprávělo, že — skoro ještě co dítě — miloval jakousi Rosinu — patrně babičku dnešní Rosiny — a to tak vášnivě, že pro tu lásku až rozumu pozbyl.
Počítám-li léta, pak to mohla býti jedině Rosinina babička.“
Cvak umlkl a opřel se o lenoch židle.
V tomto domě bloudí osud v kruhu — napadlo mi, a vrací se stále k stejnému bodu. A před oči mi vstoupil hnusný obraz, jejž jsem kdysi viděl, obraz kočky s poraněnou polovinou mozku, jež stále jen v kruhu vrávorala.
„Teď přijde hlava,“ slyšel jsem, jak malíř Vrieslander náhle řekl jasným hlasem.
Na to vyňal z kapsy kulatý kus dřeva a začal ho vyřezávati.
Těžká únava lehla mi na víčka; odšoupl jsem svou židli ze světla lampy trochu do pozadí.
Voda na punš klokotala v kotlíku a Josua Prokop naplnil opět sklenice. Tiše, zcela tiše zněla zavřeným oknem hudba k tanci; chvílemi zcela umlkla, pak opět se poněkud probudila, dle toho, jak ji vítr cestou ztrácel, nebo k nám z ulice nahoru zanášel.
Nechci-li si také přiťuknouti, ptal se mne po chvíli hudebník.