V tom bylo zaklepáno na dveře a stará žena, jež mi večer přinášela vodu a čeho jsem ještě měl zapotřebí, vstoupila do pokoje, postavila hliněný džbán na podlahu a beze slova opět odešla.
My všichni zvedli zraky a rozhlíželi jsme se pokojem, jako bychom se byli právě probudili. Ale ještě dlouho nepromluvil nikdo z nás slova.
Zrovna jakoby se stařenou byl do pokoje vnikl nějaký nový vliv, na nějž jsme si museli teprve zvykati.
„Ano! Ta ryšavá Rosina, to je také obličej, jehož se nelze zbaviti a jejž stále vidíme, jak se ze všech koutů a rohů vynořuje,“ řekl náhle Cvak, zcela bezprostředně. „Ten ztrnulý, šklebivý úsměv znám už celý život! Nejdříve bába, pak matka! A stále týž obličej, nejmenší rys není změněn! Totéž jméno — Rosina; každá z nich je vzkříšením předchozí.“
„Není snad Rosina dcerou vetešníka Aarona Wassertruma?“ zeptal jsem se.
„Říká se tak,“ odtušil Cvak, — — „má mnohého syna a mnohou dceru, o které se neví. I u Rosininy matky se nevědělo, kdo byl jejím otcem, — ani, co se s ní stalo. — Když jí bylo patnáct let, narodilo se jí dítě a od té doby ji už nikdo neviděl. Její zmizení souviselo s jakousi vraždou, pokud se pamatuji jež se k vůli ní v tomto domě udála.
Jako dnes její dcera, tak tehdy i ona mátla všem výrostkům hlavy. Jeden z nich ještě žije, — vídám ho často — ale jeho jméno mi vypadlo z paměti. Ostatní všichni umřeli brzo. Myslím, že je všechny předčasně přivedla do hrobu. Z oné doby pamatuji se vůbec jen na některé episody, jež jako vybledlé obrazy prohánějí se mou pamětí. Tehdy,
