pojednou strašidelným a hrozným! Muž, jenž nabyl vyššího vzdělání než jeho předkové, jenž měl býti hercem, vrací se pojednou k ošumělému loutkovému divadélku, vleče se po jarmarcích a tytéž loutky, jež byly zdrojem bídné výživy už jeho předkům, předvádí teď on s jejich neohrabanými pohyby a vypráví jejich ospalé události.
Pochopil jsem teď, že se nemohl od nich odloučiti; ony žijí s jeho životem a když byl jich vzdálen, tu se proměnily v myšlenky, bydlily v jeho mozku, nepřály mu klidu ani odpočinku, až se opět vrátil. Proto je teď tak láskyplně chová a hrdě obléká je v blýskavé cetky.
„Cvaku, nevypravoval byste nám dál?“ vyzýval Prokop starce a díval se tázavě na mne a na Vrieslandera, zda je to i naším přáním.
„Nevím, čím začíti,“ řekl staroch váhavě, „historku o Golemovi je těžko vyprávěti. Jako Pernath před chvili řekl: on ví určitě, jak onen neznámý vyhlížel, a přece ho nemůže popsati. Skoro vždy po třiceti letech udá se v našich ulicích něco, samo o sobě to není pranic vzrušující, a přece to budí hrůzu; a nelze pro to nalézti ani vysvětlení, ani ospravedlnění.
Vždycky se opakuje toto: zcela cizí muž, bezvousý, žlutý v obličeji, mongolského typu jde směrem od ulice „U staré školy“ v staromódních, vyplávlých šatech, rovnoměrným, ale ku podivu klopýtavým krokem, jako by každé chvíle chtěl ku předu upadnouti; jde ulicemi židovského města a najednou je neviditelným!
Obyčejně zahne do nějaké ulice a — zmizí beze stopy.
