o kamení, zvedaly se a zas k zemi padaly, jako by jim došel dech a jako by lapaly po vzduchu.
Nejasné podezření mi tehdy napadlo: což, nejsme-li my, živí tvorové, také něčím takovým, jako tyto kusy papíru! — Což, nepohybuje-li námi sem a tam také nějaký neviditelný, nepochopitelný ‚vítr‘, neřidi-li naše jednání, mezitím, co my ve své prostotě si myslíme, že vše řídíme svou vlastní, svobodnou vůlí?
Což, není-li život v nás nic jiného, než záhadný vír větrný? Onen vítr, o němž už bible praví: víš-li, odkud přicházejí a kam se ubírají? — — — Nesníme-li také občas, že ponořujeme ruku do hluboké vody a vytahujeme stříbrné rybky, mezitím co se nic jiného nestalo, než že chladný vzduch ovál naši ruku?“
„Prokope, Vy mluvíte slovy Pernathovými? Co je vám?“ ptal se Cvak a prohlížel si hudebníka s nedůvěrou.
„Jistě ho ta historie o knize Ibbur tak zamyšleně naladila; škoda, že jste přišel tak pozdě, takže jste už nic neslyšel,“ podotkl Vrieslander.
„Historka o nějaké knize?“
„Vlastně o muži jakémsi, jenž knihu přinesl a podivně vyhlížel. Pernath neví, jak se jmenuje, kde bydlí, co chtěl a přece, ač bylo jeho vzezření velice nápadné, nedá se ani řádně vylíčiti.“
Cvak naslouchal.
„To je podivuhodné,“ prohodil po pause, „nebyl ten cizinec snad bezvousý a neměl šikmé oči?“
„Myslím,“ odpověděl jsem, „to jest, já, já, to vím zcela určitě. Znáte ho snad?“
Loutkář jen zavrtěl hlavou.
