harmoniku a řve k tomu text,“ vysvětloval mi Cvak. „Měl byste také jednou s námi jít do té krčmy, mistře Pernathe. Snad později, až budeme s tím punšem hotovi, ne? K oslavě vašich narozenin, co myslíte?“
„Ano, ano, pojďte pak s námi,“ řekl Prokop a zavřel zas okno. „Něco takového třeba viděti.“
Pak jsme pili horký punš a stopovali jsme své myšlenky.
Vrieslander vyřezával loutku.
„Josuo, odřízl jste nás takřka od zevního světa,“ přerušil Cvak ticho, „od té chvíle, kdy jste zavřel okno, nepromluvil nikdo ani slova.“
„Přemýšlel jsem jen o tom, když jsem tak viděl ty pláště poletovati, jak je to divné, když vítr pohybuje neživými věcmi,“ odpověděl Prokop rychle, aby se omluvil ze svého mlčení: „Vyhlíží to opravdu prapodivně, když se náhle začínají pohybovati předměty, jež jinak leží jako mrtvé. Ne? — Díval jsem se jednou na docela prázdném náměstí na to, jak velké kusy papíru honily se v divokém vzletu dokola a pronásledovaly se, jako by si přisahaly smrt. — A přece jsem ani dost málo necítil, že by dul nějaký vítr. Byl jsem totiž chráněn zdí vyčnívajícího domu. — Jednu chvíli se zdálo, že se upokojily, ale v tom zas do nich vjela šílená roztrpčenost a s nesmyslným vztekem řádily dokola, tlačily se do jednoho kouta, pak zas jako posedlé na sebe dorážely, jeden od druhého se rozletovaly, až mi konečně zmizely za rohem.
Jen jakési těžké noviny nemohly jim stačiti; zůstaly ležeti na dláždění a plny nenávisti tloukly
