„Připomíná mi pouze Golema.“
Malíři Vrieslanderovi klesla ruka s nožem, jímž vyřezával:
„Golem? — Tolik jsem už o tom slyšel. Víte vy něco o Golemu, Cvaku?“
„Kdo může říci, že ví něco o Golemu?“ odtušil Cvak a pokrčil rameny. „Stále se říká, že patří do říše bajek, až se jednoho dne stane na ulici něco, a pověsti o něm znovu obživnou. A nějakou dobu pak mluví o něm každý, a pověsti rostou do ohromných rozměrů. Stávají se tak přehnanými a nabubřenými, takže konečně ztrácejí nejmenší podklad věrohodnosti. A zas na čas je konec řečem o Golemu. Ani malé dítě už pak tomu nevěří.
Říká se, že počátek té historie spadá do sedmnáctého století. Dle předpisů kabbaly — jež se nedochovaly — zhotovil prý jistý rabín umělého člověka, — tak zvaného Golema —, aby mu co sluha pomáhal zvoniti zvony v synagoze a konati různé hrubší práce.
Nestal prý se ale přece žádným opravdovým člověkem, jenom tupé, polovědomé živoření prý ho oživovalo. A jak se praví, žil vždy jen přes den a sice vlivem magického lístku, jenž byl zastrčen za jeho zuby a jenž stahoval volné hvězdné síly všehomíra.
A když jednoho večera před noční modlitbou rabín zapomenul vyňati lístek Golemovi z úst, tu prý byl Golem, zachvácen zuřivostí, řádil prý ve tmách po ulicích a rozbíjel vše, co mu do rukou přišlo.
Až rabbi se mu do cesty postavil a lístek zničil.
Tu prý hliněný muž bez ducha klesl k zemi.
