Jako by můj dvojenec stál vedle něho a vedl mu ruku, vzal si život právě z oné fioly amylnitritu, kterou jsem schválně zanechal v jeho ordinační síni, když jsem sám na sobě dal jím prováděti falešnou diagnosu, jež přirozeně vyzněla: zelený zákal! Úmyslně jsem ji tam nechal a s vroucím přáním, aby právě tento amylnitrit mu zasadil poslední ránu!
V městě se povídalo, že ho ranila mozková mrtvice.
Vdýcháme-li amylnitrit, usmrcuje skutečně za příznaků mozkové mrtvice. Ale dlouho se pověst ta nemohla udržeti.“
Charousek díval se pojednou vyjeveně před sebe, bez ducha, jako by se zahloubal do hlubokého problému. Na to pokrčil ramenem směrem ke krámku vetešníka Aarona Wassertruma.
„Teď je sám,“ zahučel, „docela sám se svou chtivostí a — a — a se svou voskovou panenkou!“
Srdce mi divoce bušilo.
Díval jsem se zděšeně na Charouska.
Byl šílený? Jistě jen horečné fantasie byly příčinou, že si podobné věci vymýšlel!
Jistě! Jistě! Vymyslil si všechno, zdálo se mu to!
Nemůže to býti pravdou, co strašného teď o očním lékaři vyprávěl! Je souchotinář a fantasie smrti krouží v jeho mozku.
Chtěl jsem ho upokojiti několika žertovnými slovy, chtěl jsem jeho myšlenky přivésti k vlídnějšímu směru.
V tom — dříve než jsem našel slova — jako blesk sjel do mých vzpomínek Wassertrumův obličej
