s rozštěpeným hořením rtem, jak tehdy svýma kulatýma, rybíma očima nakoukl otevřenými dveřmi.
Dr. Savioli! Dr. Savioli!
Ano, ano, to bylo také ono jméno, jež mi loutkář Cvak šeptem sdělil, když mi vyprávěl o vznešeném mladém muži, jenž si od něho najal atelier.
Dr. Savioli!
Jako výkřik vynořilo se to jméno v mém nitru. Řada mlhavých obrazů chvěla se v mé mysli, hnala se se strašnými domněnkami, které na mne útočily.
Chtěl jsem se ptáti Charouska, chtěl jsem mu, pln úzkosti všechno vyprávěti, co jsem tehdy prožil, viděl jsem však, že se ho zmocnil prudký záchvat kašle, jenž ho téměř k zemi povalil. Mohl jsem jen rozeznati, jak se s obtíží opíral rukama o zeď, jak vyvrávoral ven do deště a mně jen letmo na pozdrav hlavou kývl.
Ano, ano, má pravdu!
Nemluvil v horečce — cítil jsem, — je to nezachytitelné strašidlo zločinu, jež těmito uličkami se ve dne v noci plíží a snaží se dojíti ztělesnění.
Leží to ve vzduchu a my toho nevidíme. Pojednou se to vybije v některé lidské duši — my to netušíme — zde, tam a dříve než to můžeme pochopiti, je dávno po všem a zase je vše beztvárné a bez postavy.
A k nám zalétají jen nejasná slova o nějaké děsivé události.
Rázem pochopil jsem tato záhadná stvoření, jež bydlela kolem mne, chápal jsem je v jejich nejvniternější podstatě: ony jdou bez vůle světem,
