Dr. Wassory svou slávu a pověst nedostižného lékaře, jemuž se po každé podařilo zadržeti hrozící oslepnutí, jimi ukojil také svou bezmeznou chtivost peněz, jimi holdoval své ješitnosti, ježto nic netušící, na těle i jmění poškozené oběti hleděly k němu co k svému zachránci a jej také co spasitele velebili.
Jen člověk, jenž všemi vlákny kořenil v ghettu a v jeho nesčetných, zdánlivě nepatrných, ale nepřemožitelných pomůckách, jenž se zde od mládí naučil býti jako pavouk na číhané, jenž znal každého v městě a uhádl i prohlédl až do nejmenších podrobností jeho vztahy a majetkové poměry, — jen takový — řekl bych skoro „polojasnovidec“ — mohl po léta páchati podobné hnusnosti.
A kdyby nebylo mne, byl by až podnes prováděl své řemeslo, byl by je prováděl až do vysokého stáří, aby pak užíval večer svého života co ctihodný patriarcha v kruhu svých milých, obdařen poctami a hodnostmi, jsa příštím pokolením zářivým vzorem, až konečně i jeho by se byla dotkla ta s kosou, a odvlékla ho s tohoto světa.
Já však také vyrostl v ghettu, i má krev byla prosycena onou atmosférou pekelné lsti, a tak mohl jsem ho přivésti k pádu — jako neviditelní přivádějí k pádu člověka — jako s jasného nebe blesk trefí.
Dr. Savioli, mladý německý lékař, má zásluhu o jeho odhalení; jej jsem nastrčil, hromadil jsem důkaz na důkaz, až nadešel den, kdy po Dru Wassoryovi vztáhl svou ruku státní návladní.
A tu spáchala tato bestie sebevraždu! Požehnána buď ona hodina!
