kolem mne začarován — snivý poznatek, jako bych žil občas na několika místech najednou.
Vystoupil jsem.
„Co jsem dlužen, pane Čamrdo?“
„Krejcárek, prosím. Kdybyste byl pomáhal veslovat, bylo by to stálo dva krejcary…“
Kráčím opět vzhůru cestou, kterou jsem šel už dnes v noci, v spánku: úzkými, opuštěnými zámeckými schody. Buší mi srdce a vím už předem: teď přijde holý strom, jehož větve visí přes zeď.
Ne: je pokryt bílými květy.
Vzduch je plný sladkého dechu šeříku.
U mých nohou leží město v ranním světle — jako zaslíbená vidina.
Žádný zvuk. Jen vůně a lesk.
Trefil bych se zavřenýma očima nahoru do malé, zajímavé alchymistické uličky, tak dobře znám už každý krok.
Ale kde dnes v noci stálo dřevěné brlení před bíle se lesknoucím domem, tam uzavírá dnes ulici nádherné, prohnuté, pozlacené mřížoví.
Dva tisové stromy pnou se z kvetoucích, nízkých křovin a stojí po obou stranách vstupní brány zdi, jež za mřížovím se podél táhne.
Vztyčuji se, abych viděl přes křoviska a jsem oslněn novou nádherou.
Zahradní zeď je pokryta mosaikou. Tyrkysově modrou se zlatými, zvlášť mušlovitými freskami, jež znázorňují kultus egyptského boha Osirise.
Vstupní brána zobrazuje boha samého: hermafrodit ze dvou polovin, jež tvoří křídla vrat; pravá polovice ženská, levá mužská.
