On sedí na nádherném, plochém trůnu z perloviny — v basreliefu — a zlatá jeho hlava je zaječí. Uši jsou vztyčeny vzhůru a jsou blízko sebe, takže vyhlížejí, jako obě stránky rozevřené knihy — —
Voní zde rosa a hyacintová vůně vane přes zeď.
Dlouho stojím zde jako zkamenělý, v údivu. Zdá se mi, že vstupuji do cizího světa. Starý zahradník nebo sluha se stříbrnými přeskami u střevíců a se žabotem a podivně střiženým kabátem přichází z leva k mřížím a ptá se mne, co si přeji.
Podám mu beze slova zabalený klobouk Athanasia Pernatha skrze mříže.
Vezme ho a jde skrze křídlová vrata.
Jakmile se vrata rozevrou, vidím v pozadí chrámu podobný, mramorový dům a na jeho stupních:
Athanasia Pernatha
a o něho opřenou:
Miriam,
a oba se dívají dolů, na město.
Na okamžik se Miriam ohledne, spatří mne, usměje se a šeptá cosi Pernathovi.
Jsem okouzlen její krásou.
Je tak mladá, jak jsem ji viděl dnes v noci ve snu…
Athanasius Pernath otočí se zvolna ke mně a mé srdce přestává tlouci.
Je mi, jako bych se viděl v zrcadle, tak podobným je jeho obličej mému.
Pak zapadnou opět křídla vrat a já vidím už a jen lesknoucího se hermafrodita.
