Jdeme spolu v jitru; svěží vítr vane od řeky. Očekáváním cítím sotva půdu pod nohama.
Pojednou se přede mnou vynořuje dům v ulici „U staré školy“.
Poznávám každé okno. Prohnutou deštní rouru, mřížení, mastně se lesknoucí římsy — všechno, všechno!
„Kdy vyhořel tento dům?“ ptám se převozníka. Hučí mi v uších napětím.
„Ten přece nevyhořel.“
„Ale ano. Vím to určitě.“
„A ba ne.“
„Ale já to přece vím. Chcete se vsaditi?“
„O kolik?“
„O zlatku.“
„Platí.“
A Čamrda zavolal domovníka.
„Prosimich, fotr, vyhořel někdy tenhle dům?“
„I ’de pa’!“ směje se domovník.
Nemohu a nemohu tomu věřiti.
„’Sem v tomdle domě už na sedmdesátej rok, tak že bych vo tom mušel mít povědomost,“ vykládá domovník.
— — Podivno, podivno!! — —
Čamrda převáží mne přes Vltavu ve své loďce, sbité z osmi nehoblovaných prken. Dělá při tom komické šikmé zpětné pohyby. Žlutá voda pění se kolem dřeva. Střechy Hradčan hoří červeně v ranní záři.
Nevýslovně slavnostní pocit se mne zmocňuje. Tiše spící pocit, jako z bývalého života, jako by byl svět
