„To je lež!“ vykřikl šilhavý. „Charousek opravdu žil. Můj táta po něm zdědil pár tisíc!“
„Kdo je ten muž?“ ptám se polohlasně markéra.
„Je to převozník a jmenuje se Čamrda, A co se Pernatha týče, tu si vzpomínám, že si v pozdějších letech vzal krásnou, snědou židovku — —“
„Miriam!“ vykřikl jsem a jsem při tom tak rozčilen, že se mi prsty třesou a já nejsem s to dále hráti.
Převozník se křižuje.
„Co je vám dnes, pane Čamrdo?“ ptá se marker udiveně.
„Ten Pernath nikdy nežil!“ křičí šilhavec rozčíleně. „Já tomu nevěřím.“
Nalévám tomu muži honem koňak, aby byl hovornější.
„Jsou lidi, kteří povídají, že Pernath ještě žije a že bydlí na Hradčanech,“ jde převozník s barvou ven.
„Kde na Hradčanech?“
Převozník se křižuje.
„To je to právě. On prý bydlí tam, kde žádný člověk nemůže bydlet: ve zdi u poslední svítilny…“
„Znáte jeho dům, pane — pane — Čamrdo?“
„Za nic na světě bych tam nahoru nešel,“ protestuje šilhavý. „Co si to, šmarjájózef, myslíte?“
„Ale cestu byste mi snad mohl zdaleka ukázati!“
„To bych moh’,“ bručí převozník. „Ale musel byste počkat do šesti hodin. Pak jdu k Vltavě. Ale neradím vám to. Slítnete do Jeleního příkopu a zlámete vaz! Panenko Maria.“
