„Hrajete o peníze, pane? Dám vám 90 na 100.“
„Dobře. Tedy o zlatku. Začněte třeba.“
Jeho Jasnost vezme tágo, míří, chybí a zatváří se mrzutě. Znám to: nechá mne tak dojíti až k 99 a pak svou partii vyhraje jedním tahem.
Je mi stále podivněji v mysli.
Jdu rovnou za svým cílem.
„Nevzpomínáte si, pane markére, na nějakého Athanasie Pernatha? Žil tady před léty, asi v těch dobách, kdy spadl kamenný most…“
Po těch slovech jakýsi muž v černobíle pruhované plátěné kazajce, jenž sedí u zdi a čte noviny, sebou trhne, pohlédne na mne šilhavýma očima a pokřižuje se.
„Pernath, Pernath?“ opakuje markér a usilovně přemýšlí. — „Pernath? Nebyl velký a štíhlý? Hnědé vlasy, prošedivělý, krátce a do špičky zastřižený plnovous?“
„Ano. To byl on.“
„Asi 401etý? Vyhlížel, jako —“ Jeho Jasnost na mne upřeně hledí s rostoucím překvapením. „Vy jste jeho příbuzný, pane?“
Šilhavý v rohu se křižuje.
„Já? Příbuzný? To je komická myšlenka. Ne. Já se jen o něho zajímám. Víte o něm ještě něco?“ ptám se nedbale, ale cítím, jak mi tuhne srdce.
Ferri Athenstädt přemýšlí dále:
„Nemýlím-li se, říkalo se jednu dobu, že šílí. Jednou tvrdil, že se jmenuje — počkejte… ano: Laponder! A pak se zase vydával za jakéhosi Charouska!“
