prý už co malá dělala lehkou (sklepnice zase psala rychle několikrát po sobě své jméno), ho pak dočista svlékla. — Co se peněz týče, míním. No a když neměl žádné tinti, tak mu židovička utekla a vzala si móc, móc vysokého pána. Víte toho…“ zašeptala mi do ucha nějaké jméno, které jsem dobře neslyšel. — „Ten vysoký pán se pak musel vzdát všech hodností a směl se pak jmenovat jen: rytíř z Dämmerichu. No jo. Ale to že dřív dělala lehkou, to s ní nemoh’ smýt; já vždycky říkám —“
„Frici! Platit!“ volá někdo s estrády.
Rozhlížím se po lokále. V tom za sebou zaslechnu tiché kovové cvrlikání, jako když cvrček zvoní.
Zvědavě se obrátím.
Nevěřím svému zraku.
Slepý, stařičký Neftali Šafránek sedí zhroucen v rohu, s tváří ke zdi, starý jako Methusalem a v třesoucích se rukou kostlivce drží maličký kolovrátek, ne větší, než skřínka od cigar a točí malinkou klikou.
Přistoupím k němu.
Šeplavě zpívá pro sebe pomateně:
„Frau Pick,
Frau Hock.
Und rote blaue Stern
die schmusen ollerhand.
Von Messinung, an Räucherl und
Rohn…“
„Víte, jak se jmenuje ten muž?“ ptám se letícího mimo sklepníka.
„Ne, vašnosti, nikdo ho nezná, ani jeho jméno. On je už sám zapomenul. Je sám a sám ve světě.
