mnoho let, ten vám může leccos vypravovati. Mám ho zavolat, až bude s partií hotov?“
Sleduji pohled děvčete:
Štíhlý, bělovlasý stařec opírá se právě o zrcadlo a kříduje si tágo. Vyžilá, ale nanejvýš vznešená tvář. Koho mi jen připomíná?
„Slečno, jak se ten markér jmenuje?“
Sklepnice stojí, opírá se lokty o stůl, sliní tužku, píše bleskurychle své křestní jméno na mramorovou desku a zase je nasliněným prstem rychle smazuje. Mezitím vrhá na mne více méně palčivé pohledy, dle toho, jak se jí povedou. Při tom ovšem neustále zvedá obočí, neboť tím se jen zvyšuje pohádkovost pohledu.
„Slečno, jak se jmenuje váš marker?“ opakuji svou otázku.
Vidím na ní, že by raději slyšela: „Slečno, proč nemáte na sobě pouze frak?“ nebo něco podobného… ale na to se jí právě neptám. Mně nejde dnešní sen z hlavy.
„No, jak by se jmenoval,“ durdí se. „Ferri se jmenuje. Ferri Athenstädt.“
„Tak? Ferri Athenstädt? Tedy zase starý známý.“
„Vypravujte mi hodně, hodně o něm, slečno,“ vrkám, ale hned se musím posilniti koňakem, tak je mi odpornou. „Vy dovedete tak rozkošně žvatlati.“
Nakloní se ke mně tajemně, tak blízko, aby mne její vlasy lechtaly v tváři a šeptá:
„Ten Ferri byl vám kdysi pálený kostelník. — Je prý z prastaré šlechtické rodiny — ale to bude jen tak řeč, protože chodí oholený. Ale jednou prý měl spoustu peněz. Nějaká zrzavá židovka, která
