Přeskočit na obsah

Stránka:MEYRINK, Gustav - Golem.djvu/293

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

Za minutu na to sedím v kavárně „U Lojzíčka“. Je to lokál beze slohu, ale poměrně čistý.

V pozadí je estráda s dřevěným pažením. V tom je jistá podobnost se starým „Lojzíčkem“, jak jsem to viděl ve snu.

„Račte poroučet?“ ptá se sklepnice, kypré děvče, vtěsnané doslova do fraku z červeného sametu.

„Koňak, slečno. Tak — děkuji.“


„Hm, slečno?“

„Prosím?“

„Komu patří ta kavárna?“

„Panu komerčnímu radovi Lojzíčkovi. — Celý dům mu patří. Je to náramně fajnový, bohatý pán.“

— Aha, ten chlap se svinskými zuby u řetízku hodinek! — vzpomínám na svůj sen.

Mám dobrý nápad, jak se orientovati.

„Slečno!“

„Prosím?“

„Kdy spadl kamenný most?“

„Před třiatřiceti roky.“

„Hm… Před třiatřiceti roky?“ uvažuji: podle toho by tedy byl dnes rytec Pernath skoro devadesátiletý.

„Slečno!“

„Prosím?“

„Není mezi zdejšími hostmi některý, jenž by se pamatoval, jak vyhlíželo tehdejší židovské město? Já jsem spisovatel a proto se o to zajímám.“

Sklepnice přemýšlí:

„Z hostí? — Ne… Ale, počkejte: náš markér, hraje zrovna karambol s nějakým studentem — vidíte ho? Ten se zahnutým nosem? Ten tady žil