Přeskočit na obsah

Stránka:MEYRINK, Gustav - Golem.djvu/292

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

„Kam, prosím?“

„Do židovského města. Do Hampejzské ulice. Je tam nějaká ulice toho jména?“

„Ano, ano,“ a vrátný se zlomyslně usmívá. „Ale dovoluji si upozorniti, že v Židech už teď není nic! Všecko je nově vystavěno, prosím.“

„To nevadí. Kde je asi Hampejzská ulice?“

Tlustý prst portýra ukazuje na nástěnném plánu Prahy:

„Tady, prosím.“

„A krčma „U Lojzíčka“?“

„Tady, prosím.“

„Dejte mi nějaký velký papír.“

„Tady, prosím.“

Balím do něho Pernathův klobouk. Ku podivu: je skoro nový, bezvadně čistý a přece tak křehký, jako by byl prastarý.

Po cestě přemítám:

Vše, co tento Athanasius Pernath prožil, prožil jsem i já ve snu, v jediné noci jsem spoluviděl, spoluslyšel, spolucítil, jako bych byl jím.

Proč ale nevím, co viděl za zamříženým oknem ve chvíli, kdy se přetrhl provaz a on volal: „Hillel! Hillel!?!“

Chápu: odpoutal se ode mne v oné chvíli.

A umiňuji si, že musím tohoto Athanasia Pernatha najíti, i kdybych měl tři dny a tři noci po Praze běhati.


To tedy je Hampejzská ulice?

Docela jinak jsem ji viděl ve snu.

Teď jsou zde jen nové domy.