Ještě při pádu se zachytávám okenní římsy, ale ruka mi uklouzne. Nelze se zachytiti.
Kámen je hladký.
Hladký jako kus tuku.
Konec.
„— — jako kus tuku!“ To je ten kámen, jenž vyhlíží jako kus tuku!“
Ta slova znějí mi ještě v sluchu. Pak se vzpřimuji a přemýšlím chvíli, kde jsem.
Ležím v posteli a bydlím v hotelu.
A nejmenuji se nikterak Pernath.
Zdálo se mi to snad jen?
Ne! Sny nebývají takovými.
Dívám se na hodinky: je půl třetí. Spal jsem sotva hodinu.
A tamhle visí cizí klobouk, který jsem si dnes omylem odnesl místo svého, když jsem v chrámu sv. Víta na Hradčanech seděl při slavné mši svaté v lavici.
Je snad na podšívce nějaké jméno?
Béřu ho do ruky a čtu na bílé hedvábné podšívce zlatými písmenami cizí a přece tak známé jméno:
Athanasius Pernath.
Teď už nemám pokoje: oblékám se chvatně a běžím po schodech dolů. Klepu na loži vrátného.
„Otevřete mi! Chci ještě na chvíli ven.“
