Často se mi zdálo, že jsem těmto domům naslouchal v jejich strašidelném počínání a že jsem úzkostiplným údivem poznal, že jsou tajnými, vlastními pány ulice, že se mohou zbaviti svého života a cítění a kdykoliv se jim chce, zase obé na se vzíti mohou, — že život ten přes den půjčují lidem, kteří zde bydlí, aby ho v následující noci od nich zase s lichvářskými úroky zpět požadovali.
A probírám-li v duchu tyto podivné lidi, kteří v nich žijí jako schemata, — ne jako z matek zrození — kteří ve svém jednání a myšlení zdají se býti bez ladu a skladu sestavení z různých kusů, tu vždy více jsem přesvědčen, že podobné sny tají v sobě temné pravdy, jež mi v bdění doutnají v duši jen co pouhé dojmy z barvitých báchorek.
Tu budívá se ve mně tajně pověst o strašidelném Golemu, onom umělém člověku, jejž kdysi zde v ghettu kabbaly znalý rabín z elementu zformoval a povolal jej k bezmyšlenkovitému, automatickému životu, tím, že mu magické číselné heslo vstrčil za zuby.
A jako onen Golem v tutéž chvíli ztrnul v pouhou sochu z hlíny, kdy mu tajemná slabika života z úst byla vyňata, tak — zdálo se mi — museli by všichni ti lidé zde se bez duše zhroutiti v tomtéž okamžiku, kdy by byl v jejich mozku uhašen jistý nepatrný pojem, nějaká vedlejší snaha, snad u jednoho jen bezúčelná nějaká navyklost a u druhého dokonce jen nejasné očekávání čehosi zcela neurčitého, nezachytitelného.
Co v těchto bytostech tkví trvalého, děsivého číhání!
