Nikdy je nevidíte pracovati, tyto lidi, a přece jsou už za prvého svítání ráno vzhůru a čekají se zatajeným dechem — jako na oběť, jež přece nikdy nepřichází.
A zdálo-li by se někdy opravdu, že někdo vchází do jejich okrsku, kdosi bezbranný, jímž by se mohli obohatiti, tu přepadá je vždy náhle úzkost, jež je ochromuje a zaplašuje zpět do jejich pelechů, takže chvějíce se, musí zanechati svých záměrů.
Nikdo nezdá se býti tak slabým, aby jim ještě tolik odvahy zůstalo, zmocniti se ho.
„Zvrhlí, bezzubí dravci, kterým byla vzata síla a zbraň,“ řekl Charousek váhavě a podíval se na mne.
Jak mohl věděti, nač jsem myslil?
Cítil jsem, že mnohdy tak energicky se obíráme svými myšlenkami, až tyto jako žhavé jiskry jsou s to přeskočiti do mozku vedle stojícího.
„— — — čím jen asi žijí?“ řekl jsem po chvíli.
„Žijí? Čím? Mnohý z nich je millionář!“
Podíval jsem se na Charouska. Co asi tím mínil?
Student však mlčel a díval se na mraky.
Na okamžik umlkla směsice hlasů v průjezdě a bylo slyšeti jen šumění deště.
Co tím jen chtěl říci: „Mnohý z nich je millionář?“
A zase, zdálo se, uhodl Charousek mé myšlenky.
Ukázal na vetešnický krámek vedle nás, na němž voda smývala rez s železného haraburdí hněděčervenými kalužemi.
„Aaron Wassertrum! Ten na příklad je millionář — skoro třetina židovského města je jeho majetkem. Vy to nevíte, pane Pernathe?!“
Ve mně se až dech zarazil.
