Charousek se rovněž na okamžik otočil a bručel pak něco před sebe.
Cosi nepříjemného vanulo od toho starce; odvrátil jsem od něho svou pozornost a měřil jsem zrakem nepěkně zbarvené domy, jež zde před mýma očima seděly vedle sebe v dešti, jako rozmrzelá stará zvířata.
Jak nevlídně a sešle všechny vyhlížely!
Bez rozvahy byly sem postaveny a stály zde jako plevel, jež vyráží z půdy.
Před dvěma, třemi staletími opřeli je lidé na nízkou, žlutou zeď, jediný to trvalý zbytek bývalé nějaké, rozsáhlé budovy, opřeli je, jak se dalo, zcela bez ohledu na ostatní. Tam poloviční, křivolaký dům s odskakujícím čelem; vedle něho jiný: vyvstávající jako špičák.
Pod rmutným nebem vyhlížely, jako by byly pohrouženy v spánek; nebylo lze v tuto chvíli pozorovati na nich onen záludný, nepřátelský život, jenž občas od nich vyzařuje, když mlhy podzimních večerů uléhají v ulicích a pomáhají zakrýti jejich lehkou, sotva pozorovatelnou hru tváře.
Žiji zde už lidský věk a za tu dobu se ve mně ustálil dojem, jehož se nemohu zbaviti, že jsou určité noční a časně ranní hodiny, v nichž se tyto domy rozčileně, beze zvuku a tajuplně vespolek radí. V těch chvílích prochvívá často jejich zdmi lehké chvění, jež se nedá vysvětliti, přes jejich střechy letí zvláštní šumoty, jež spadají dešťovými rourami dolů, — a my se svými tupými smysly toho ani nedbáme, ani po příčinách těchto zjevů nepátráme.
