Praha.
Vedle mne stál student Charousek, maje límec svého tenkého, vyplávlého svrchníčku zdvižený; slyšel jsem, jak mu zimou zuby klapou.
Vždyť si užene smrt v tomhle průvanu plném, ledovém průjezdu, řekl jsem si a vyzval ho, aby šel naproti, do mého bytu.
On však odmítl.
„Děkuji vám, mistře Pernathe,“ zahučel, třesa se zimou, „bohužel nemám už tolik času nazbyt; musím kvapně do města. Ostatně bychom promokli na kůži, kdybychom teď chtěli na ulici — a byť to jen naproti bylo. Ten liják nechce ustati!“
Spousty vod metly střechy a bily do obličejů domů jako proud slz.
Když jsem poněkud hlavu ku předu vypial, mohl jsem naproti ve čtvrtém patře viděti své okno, jež, jsouc smáčeno deštěm, vyhlíželo, jako by byly jeho tabule namočeny, — neprůhledny a hrbolaty, jako vyzina.
Žlutý potok špíny tekl dolů ulicí a průjezd se plnil mimojdoucími, kteří všichni očekávati chtěli zmírnění nečasu.
„Tamhle plave svatební kytice,“ řekl náhle Charousek a ukázal na kytici ze svadlé myrty, již rmutná voda dešťová hnala ku předu.
Za námi se tomu někdo hlasitě zasmál.
Když jsem se otočil, viděl jsem, že to byl starý, elegantně oděný pán s bílými vlasy a s nafouklou tváří, jako u žáby.
