Hrůza a zděšení mnou třásly, mé srdce bušilo k prasknutí, a já cítil: strašidelné prsty, jež právě hmataly v mém mozku, mne opustily.
Ještě teď jsem cítil v zadní části hlavy studené stopy jejich doteku.
Teď tedy jsem věděl, jak vyhlížel cizinec a mohl jsem ho opět v sobě cítiti, — každé chvíle — kdykoliv bych jen chtěl; ale představiti si jeho obraz, abych ho mohl před sebou viděti oko v oko, to jsem stále ještě nemohl a také nikdy moci nebudu.
On je jako negativ, neviditelná vyžlabená forma, poznával jsem, jejíž linie nemohu uchytiti, — do nichž však sám musím vklouznouti, chci-li si býti vědom její postavy a jejího výrazu ve vlastním Já.
V zásuvce mého stolu byla železná kaseta; do této chtěl jsem uzavříti knihu a teprve pak, až by stav duševní nemoci poněkud ustál, chtěl jsem ji zase vyndati a pustiti se do opravy rozbité iniciálky „I“.
A vzal jsem knihu se stolu.
Tu mi bylo, jako bych se jí nebyl ani dotknul; chopil jsem se kasety, tentýž pocit. Jako by musel pocit hmatu proběhnouti dlouhou dráhu, plnou hluboké temnoty, než vyústil v mém vědomí, jako by vše bylo časovou vrstvou mnoha let ode mne vzdáleno a náleželo minulosti, jež už dávno táhla kolem mne!
Hlas, jenž hledaje mne, krouží v temnotě, aby mne mořil špekovitým kamenem, mihl se kolem mne a neviděl mne. A já vím, že pochází z říše spánku. Ale co jsem prožil, to byl skutečný život — proto mne hlas ten nemohl viděti a já cítím, že mne stále marně hledá.
