Pomalu, zcela pomalu, jako on, když přišel. A když jsem otevřel dveře, tu jsem viděl, že v mé komůrce bylo úplné přítmí. Což nebyl jasný den ještě, když jsem právě vyšel ven?
Jak dlouho asi jsem zde hloubal, když jsem nezpozoroval, jak je pozdě?!
Pokoušel jsem se napodobiti chůzi a tvářnost neznámého, a nemohl jsem si ani to ani ono upamatovati.
Jak se mi také mělo zdařiti napodobiti ho, když jsem už nevěděl ani v nejmenším, jak vyhlížel?
Ale stalo se jinak. Zcela jinak, než jsem si myslil.
Má kůže, mé svaly, mé tělo si pojednou vzpomněly, aniž to prozradily mozku. Dělaly pohyby, jichž jsem si nepřál a jež jsem nezamýšlel.
Jako by mi mé údy už ani nepatřily!
Pojednou byla má chůze tápavou, cizí, jak jen jsem několik kroků v pokoji učinil.
To je chůze člověka, řekl jsem si, jenž je neustále v nebezpečí, že upadne ku předu.
Ano, ano, ano, to byla jeho chůze!
Zcela jasně jsem věděl: tak tomu jest.
Měl jsem cizí, bezvousý obličej s vyvstávajícími lícními kostmi a hleděl jsem ze šikmo položených očí.
Cítil jsem to a přece jsem se nemohl viděti.
To není můj obličej, chtěl jsem zděšeně vykřiknouti, chtěl jsem ohmatati svou tvář, avšak ruka má neposlouchala mé vůle, nýbrž pohroužila se do kapsy a vyňala z ní knihu.
Zcela tak, jak to před tím učinil on.
Tu pojednou sedím opět bez klobouku a bez pláště u stolu a jsem zas já. Já, já.
Athanasius Pernath.
