Chtěl jsem si jeho zjev přivolati do paměti, nezdařilo se mi to.
Jak jen byl oblečen? Byl stár, byl mlád? — A jaké barvy byl jeho vlas a jeho vous?
Nic, pranic už nedovedl jsem si představiti. — Veškery obrazy, jež jsem si o něm utvořil, rozplynuly se okamžitě, dříve ještě, než jsem je mohl v mysli své sestaviti.
Zavřel jsem oči a přitiskl jsem ruku na víčka, abych aspoň drobňoučkou část jeho obrazu zachytil.
Nic, nic.
Postavil jsem se uprostřed pokoje a upřel jsem zrak na dveře, jak jsem to učinil před tím, než vešel, a představoval jsem si: teď zahýbá za roh, teď jde chodbou dlážděnou cihlami, teď čte venku na dveřích můj štítek „Athanasius Pernath“ a teď vstupuje.
Marně.
Ani nejmenší stopa vzpomínky, jak vyhlížela jeho postava, se ve mně neprobouzela.
Viděl jsem knihu ležeti na stole, přál jsem si k tomu viděti i ruku, jež knihu z kapsy vytáhla a mně podala.
Nemohl jsem se upamatovati ani na to, byla-li v rukavičce, či bez ní, byla-li mladá, či vrásčitá, zdobená prsteny či ne.
Tu jsem pojal zvláštní nápad.
Bylo to jako vnuknutí, jemuž nebylo lze se vzpírati.
Oblékl jsem si svůj plášť, vzal jsem klobouk na hlavu a šel jsem ven, na chodbu a po schodech dolů. Pak jsem se zase pomalu vracel do svého pokoje.