Tu odstrčí ho stranou postavy, jež se tlačí za ním, a jež všechny chtějí se dostati před můj zrak.
Ale žádná z bytostí těch nemá trvání.
Jsou to sklouzavé perly, přiřaděny k sobě na šňůře z hedvábí, jednotlivé jen tóny jedné melodie, jež uklouzají neviditelným ústům.
To už nebyla kniha, jež ke mně mluvila. Byl to hlas. Hlas, jenž ode mne něco chtěl, co jsem nechápal; jakkoliv jsem se velice namáhal. Jenž mne mučil palčivými, nesrozumitelnými otázkami.
Hlas ten však, jenž mluvil tato viditelná slova, byl odumřelý a bez ozvěny.
Každý zvuk, jenž zavzní ve světě přítomnosti, má mnoho ozvěn, jako má každá věc veliký jeden stín a mnoho malých stínů, než tento hlas neměl už žádné ozvěny, — dávno, dávno už asi odvanuly a dozněly.
Až ke konci dočetl jsem tuto knihu a držel jsem ji v rukou; tu se mi zdálo, že hledaje, listoval jsem v mozku svém a ne v knize!
Vše, co mi hlas onen řekl, nosil jsem v sobě, co žiji, jen bylo to zakryto a zapomenuto, a chovalo se v ústraní před mými myšlenkami až po dnešní den.
Vzhlédl jsem.
Kde byl muž, jenž mi přinesl onu knihu?
Odešel?!
Přijde si pro ni, až bude oprava hotova?
Nebo mu ji mám já přinésti?
Nemohl jsem si však vzpomenouti, že by mi byl řekl, kde bydlí.
