Teď slyšel jsem zvučný zpěv rozjařených těsně před sebou a mé oči hledaly objímající se párek.
Ten však se proměnil v jedinou postavu, jež seděla polomuž a položena — hermafrodit — na trůně z perloviny.
A koruna hermafrodita končila v prkno z červeného dřeva; do toho ryl červ zničení tajemné jakés runy.
V mraku prachu přihnalo se na to stádo malých slepých ovcí: byla to zvířata určená za stravu, jež gigantický hermafrodit vedl za sebou, aby dav korybantů byl zachován při životě.
Občas byly mezi postavami, jež proudily z neviditelných úst, i některé, jež přicházely z hrobů, — šátky majíce před obličeji.
A zůstaly přede mnou státi, daly padnouti svým rouškám a zíraly očima dravců hladově na mé srdce, až ledové leknutí projelo mi mozkem a krev má peřila se zpět, jako proud, do něhož padly s nebe celé skály — náhle a doprostřed jeho řečiště.
Žena jakás nesla se kolem mne. Neviděl jsem její tváře, odvrátila ji, na sobě měla plášť z proudících slz.
Průvody masek tančily kolem, smály se a nestaraly se o mne.
Jen jeden pierrot ohlíží se zamyšlen po mně a vrací se zpět. Umístí se přede mnou a dívá se do mé tváře, jako by byla zrcadlem.
On dělá tak pitvorné grimassy, zvedá a pohybuje rukama, brzo zvolna, brzo zas bleskurychle, že se mne vzmáhá strašidelný pud napodobiti ho, mrkat očima, jako on, krčiti rameny a šklebiti koutky úst.
