Kniha mluvila ke mně, jako mluvívá sen, jen jasněji a daleko zřetelněji. A dojalo to mé srdce jako otázka.
Slova proudila z neviditelných úst, stávala se živými a spěla ke mně. Točila se přede mnou a obracela se jako pestře oděné otrokyně, klesala pak na zemi nebo mizela jako jiskřivá vůně ve vzduchu a postupovala místo dalším. Každé z nich doufalo určitou chvíli, že si je zvolím a že se zřeknu pohledu na další.
Mnohá byla mezi nimi, jež kráčela nastrojena, jako pávice v blyskotavých oblecích a jejich kroky byly volné a odměřené.
Mnohé zase jako královny, ale zestárlé a vyžilé, s nabarvenými víčky očními — s nevěstčím rysem kolem úst a s vráskami zakrytými šeredným ličidlem.
Minul jsem je zrakem a hleděl jsem na další a zrak můj sklouzal po dlouhých řadách šedivých postav s obličeji tak všedními a tak málo výraznými, že se mi zdálo nemožno vtisknouti je do paměti.
Pak přivlékly ženu, ta byla zcela nahou a tak obrovskou, jako olbřím z kovu.
Vteřinu zůstala žena ta přede mnou státi a pak se přede mnou sklonila.
Její řasy byly tak dlouhé, jako mé celé tělo a ona němě ukázala na tep levé své ruky.
Tep bil jako zemětřesení a já cítil: v ní byl život celého světa.
Z dáli řádil průvod korybantů.
Muž jakýs a žena se objímali. Viděl jsem je z dáli přicházeti a stále blíže hlučel průvod.
