Nakreslil jsem jeho tvář, pak dům a znamení otázky.
Otazníku Jaromír nerozuměl, nedovedlť čísti. Ale pochopil, co chci.
Vzal zápalku, vyhodil ji zdánlivě do výše a nechal ji po způsobu eskamotérů zručně zmizeti.
Co to znamenalo?
Hillel také odcestoval?
Nakreslil jsem židovskou radnici.
Hluchoněmý zavrtěl prudce hlavou. „Hillel tam tedy není?“
„Ne.“ (Zavrtění hlavou.)
„Kde tedy je?“
Zase hra se zápalkou.
„On tím chce říc’, že je ten pán pryč a že nikdo neví kde,“ vmísil se do řeči metař, jenž nás celou dobu se zájmem pozoroval a teď mne chtěl poučiti.
Srdce se mi zaleknutě sevřelo.
Hillel je pryč! —
Teď jsem byl zcela sám na světě. — —
Předměty v pokoji začaly se před mýma očima míhati.
„A Miriam?“
Má ruka se tak chvěla, že dlouho jsem nemohl nakresliti její podobu.
„Zmizela i ona?“
„Ano.“ (Kývnutí hlavy.) „Beze stopy.“ (Eskamotáž.)
Zasténal jsem a začal jsem po lokále běhati sem tam, až se ti tři vojáci tázavě na sebe dívali.
Jaromír mne hleděl upokojiti a chtěl mi ještě něco dalšího sděliti. Položil hlavu na ruku, jako někdo, jenž spí.
